2013_Kazachstan

Před pěti lety jsem tu zažila jednu ze svých nejlepších dovolených vůbec a tak jsem se sem moc těšila. Linkou OK180 jsme se dopravili do Almaty. Palo odletěl už ve středu 5. června, já a Věrka jsme se připojily v pátek 7. června.

Plánování této cesty bylo logisticky trošku náročnější, než obvykle. Za prvé proto, že pro část cesty jsme zvolili železniční dopravu, ve které nejsem tak úplně zběhlá a za druhé kvůli tomu, že weby s jízdními řády a možností koupi jízdenky v této oblasti, jsou zásadně v ruštině. I když, díky za ruštinu, protože kdyby to měli jen v kazachštině, tak to by jsme byli úplně namydlení. Na druhou stranu je parádní, že se dá vše z(a)jistit pěkně dopředu. Čili, zajímají li někoho jízdní řády a ceny vlaků v Kazachstánu, lze vše najít na stránkách http://www.railways.kz/en . Úvodní stránka je sice v anglickém jazyce, i pár dalších důležitých informací, jako třeba report z návštěvy kazašského prezidenta Sultana Nazarbayeva v místním depu. Ale zmíněné ceny a jízdní řády pak už jen v kazachštině a ruštině. Nutno ale říct, že na zjištění požadovaných informací stačí opravdu znalost základů ruského jazyka, hlavně umět číst a psát azbuku a pak už to jde samo. Problém ovšem nastane, pokud si chcete jízdenky na vlaky koupit. Jak píší v Lonelyplanet, některé platební karty vydané mimo země SNS nemusí na těchto webech fungovat. A mají pravdu. Vyzkoušeli jsme karty VISA i Mastercard, vydané různými bankami a žádná autorizací neprošla. Nakonec jsme nákup jízdenek vyřešili přes mého ruského známého, žijícího v Rusku, který nám rezervace a nákup jízdenek zařídil.
O Kazachstánu jako takovém, se toho až tak moc neví. Kdysi jsem dostala knihu Neznámý Kazachstán od Christophera Robbinse, ve které se vypráví o historii země až po současnost a z té jsem načerpala spoustu zajímavých informací. Je napsaná velice čtivě a tak jsem ji zhltla za dva dny.

Vyrážíme. Původně jsme měli přistát v Almatě v pátek 7. 6. před půlnocí, ale pak došlo ke změně letového řádu. Letadlo z Prahy startuje později a přistane v Kazachstánu až brzo ráno. Ještěže jsme měli rezervu na přestup na další let, která se nám tímto zkrátila z deseti hodin, na tři. V plánu bylo, se co nejvíce vyspat během letu.

Adámek nás vyprovodil až do letadla. Z důvodu státnic se k nám připojí až později v průběhu cesty.

Po startu za mnou přišla letuška a donesla mi láhev Coly s pozdravem od Dracooly. Co víc jsem si mohla přát?

Naším dnešním cílem se stalo město Aralsk, někdejší přístav u Aralského moře, který v dobách své největší slávy dodával ryby do 70% Sovětského svazu. Už několik let jsem nosila v hlavě plány na cestu sem. Nejprve ale bylo třeba vymyslet, jak se tam vůbec dostat. Do Aralsku totiž nevede mnoho cest. Fungující letiště zde není, to nejbližší je v Kyzylordě, kam se dá dostat z Almaty a Astany a z pár dalších měst v Kazachstánu. Poté je potřeba pokračovat pozemní cestou, vlakem nebo autobusem. Vlak jede z Kyzylordy něco přes sedm hodin.

Zakoupili jsme si v předstihu potvrzené letenky (cena 2200,- Kč) na ranní přímý let s Air Astanou z Almaty do Kyzylordy. Asi po týdnu byl, ale tento let zrušen. Air Astana nás automaticky překnihovala na další přímý let, odlétající z Almaty odpoledne. Ale my v tom umíme chodit a tak jsem napsala do Air Astany, že přímým odpoledním letem nechceme a jestli by nás mohli předělat na lety s přestupem v Astaně. Po tomto spojení jsem pokukovala už při koupi letenek na přímý let, ale protože toto spojení bylo asi o 4 tisíce korun dražší, zvolili jsme původně levnější variantu přímého letu. Vzhledem ke své praxi ticketářky, vím, že to jde a tak jsem požádala o involuntary rerouting a zadařilo se. Ještě v ten den nám v Almatě letenky převystavili a my dostali dražší spojení bez doplatku, vzhledem k tomu, že původní let byl zrušen ze strany dopravce. Čím víc letů, tím lépe.

V Astaně máme na přestup cca 3 hodiny, na cestu do města to nestačí a tak čas do dalšího letu strávíme na letišti.

Po příletu do Kyzylordy se přesouváme z letiště do města (o jehož existenci jsem ještě před rokem neměla ani tušení), odkud budeme večer pokračovat vlakem do Aralsku.

Náš vlak má číslo 041Ц, vyjíždí ze stanice Almaty a končí v Atyrau. Ve 22:15 odjíždíme. Je to naše první zkušenost s cestou vlakem ve střední Asii.

Zkusili jsme si doplatit rozdíl z kupé do první třídy, ale vlak byl vyprodaný do posledního místa.

Měli jsme pár hodin do odjezdu vlaku a tak jsme se vydali hledat, kde se usídlíme.

Příjemná bábuška. Ještě příjemnější bylo, že když se nás někdo ptal, odkud jsme, všichni Českou republiku znali.

Po pár hodinách na cestě a noci beze spánku, jsme toho už měly docela dost.

Měli jsme kupé pro čtyři. Když jsme kupovali měsíc před odjezdem lístky, nebyla už bohužel místa v jednom a tak jsme byli rozfrcaní.

Mně nacpali do kupé černého pasažéra bez lístku. Uvelebil se v prostoru pro uložení zavazadel. Moje protesty, že éto něvazmožno, nikdo nebral v potaz. Ani průvodčí. Tak jsem si pána vyfotila a průvodčímu řekla, že to pošlu jeho náčelníkovi. Asi 45 minut co jsme stáli v chodbičce před příjezdem do Aralsku mě téměř na kolenou prosil, ať to nedělám, že má 5 dětí a že bude mít průšvih.

Jedeme přes město Tjuratam, které se nachází v těsném sousedství Bajkonuru. Původně jsme měli jet dřívějším vlakem, ve kterém by jsme touto stanicí projížděli za světla, ale kvůli zrušenému rannímu letu Air Astany jsme nakonec museli zvolit až vlak večerní. A tak jsem s velkou lítostí o aspoň pohled z vlaku na toto legendární místo přišla, protože jsem spala jako dudek. Člověk nemůže mít všechno. Původně jsme měli totiž v plánu se zde i zastavit, ale nakonec jsme museli z časových důvodů tuto zastávku z programu vyškrtnout. Teoreticky jsem se na Baikonur, ale připravovala a tak jsem zjišťovala, jaké jsou možnosti, se tam dostat. Vstoupit přímo na kosmodrom není vůbec nemožné, je to jen otázka peněz a času. Ruské i kazašské cestovky sem nabízejí zájezdy po celý rok. Ty ruské pořádají dokonce zájezdy z Moskvy, kdy se letí charterovým letem na letiště Krainiy. Cena: 4600 USD. Ten let bych moc chtěla mít ve své Flightmemory:-)
Baikonur mě dost zajímá a tak ho mám celkem nastudovaný. Mají tu dvě letiště. Yubileyniy (UAON) které je součástí kosmodromu a Krainiy (KZ-0067), nacházející se ve městě. Základnu a kus města mají pronajatou Rusové a tak je to tu se vstupy a výstupy do jednotlivých částí trošku složitější.
Řešila jsem toto se Slavomírem Horákem (www.slavomirhorak.net), specialistou na tuto oblast a nakonec se dobral k tomuto:

V oblasti je nutno odlišit tři entity, které vzájemně spojuje jedno jméno Bajkonur:

1. kazašské město Bajkonur (respektive dnes Töretam/Tjuratam), kde je železniční stanice na hlavní železniční trase z Moskvy do Almaty. Tam stačí kazašské vízum a (teoreticky) není potřeba žádné povolení).
2. Vojenská základna Leninsk/Bajkonur, která navazuje na oblast okolo železniční stanice a která má status ruského města federálního významu, avšak NENÍ součástí Ruska.
3. Vlastní kosmodrom Bajkonur/Bajterek (podle novější terminologie), který je skutečně vzdálen cca 15-20 km od města a leží na území Kazachstánu.

Poslední dva se podle smlouvy mezi Ruskem a Kazachstánem o pronájmu Bajkonuru považují za součást kazašského teritoria a platí zde teoreticky vízum vydané pro kazašské území. Vzhledem k tomu, že je tato oblast pronajata Rusku, zůstává zde v platnosti i ruská jurisdikce a ruská strana zde uznává pro vstup na základnu i kosmodrom ruské vízum. Smlouva řeší fakt, že někdo (kosmonauti, návštěvníci, výcvikáři apod.) přiletí na letiště v Bajkonuru (to je mimo oblast pod ruskou jurisdikcí 10 km od města) z Ruska a s ruským vízem, které je mu pro tyto účely uznáno (kosmodrom Bajkonur má však status mezinárodního letiště, takže je možné si orazítkovat i kazašské vízum a po návštěvě Bajkonuru pokračovat v návštěvě Kazachstánu. Nemá-li však návštěvník kazašské vízum, nesmí jet do jiného města v Kazachstánu než právě Bajkonur). To je nejobvyklejší cesta, jak se dostat do Bajkonuru, sem se pořádají i poněkud drahé zájezdy.
Občané Kazachstánu mohou vstoupit na území Ruska bez víz (platí to však i naopak, smlouva o vzájemném bezvízovém styku mezi Ruskem a Kazachstánem dokonce neuvádí omezení pobytu).

Občané třetích stran, kteří potřebují vízum do Kazachstánu i do Ruska (a mají pouze kazašské vízum) a zároveň chtějí navštívit ruskou základnu či kosmodrom, musí mít kazašské nebo ruské vízum a povolení ruských úřadů v Bajkonuru. Pokud má někdo pouze kazašské vízum a povolení od ruských úřadů, neměl by být problém se po Bajkonuru pohybovat (uznávám, že praxe může být jiná, sám jsem byl pouze v Töretamu).

Nutno konstatovat, že kazašská strana již vznesla požadavek, aby nejenom formální, ale i faktická jurisdikce (tj. i vízová) mezi základnou a kosmodromem Bajkonur připadla plně kazašské straně, do čehož se Rusku (celkem právem) nechce. Jednání o dalším právním statusu se tedy vedou. Připomínám, že Rusko má oblast Bajkonuru pronajatou do roku 2050 a ročně platí Kazachstánu pronájem cca 200 mil. USD + dalších cca 30 mil. USD na provoz města (to je čistě do města a základny, kosmodrom má svůj vlastní rozpočet v jiných řádových kategoriích, viz zákon rozpočtu RF na rok 2012, který lze nalézt na stránkách ruského ministerstva financí).

Pro cestovatele prakticky platí, že do všech částí města Bajkonur/Töretam, na základnu Leninsk/Bajkonur i na kosmodrom Bajkonur stačí kazašské vízum (nechal jsem si to potvrdit kamarádem v Kazachstánu, který vlastní cestovku a vysílá tam svoje klienty, takže je to docela ověřená informace), ale lze použít i ruské vízum. Další věc je, že pro ubytování v prostoru základny Leninsk/Bajkonur i na samotný kosmodrom potřebujete i povolení. Toto povolení je teoreticky možné získat i na místě (a možná na místě budou ruské úřady vyžadovat z neznalosti či neochoty ruské vízum), při zakoupení drahé exkurze přes cestovní kancelář (ceny tak 800-900 USD za exkurzi) se rozhodně ruské vízum nevyžaduje.

Otázkou je, co člověk i s povolením může vidět a kam se dostane (na Kennedy Space Center, které je otevřené veřejnosti mnohem více, také nemůžete všude autem z půjčovny, ale na vybraná místa - Apollo program museum - jen s místním autobusem, na startovací bloky či do řídícího střediska jedině s exkurzí). Bez povolení Vás nepustí za brány jak základny, tak i kosmodromu (na obou místech jsou Kontrolní propouštějící místa - rusky KPP).

O povolení k návštěvě kosmodromu i základny je nutno žádat minimálně 50 dní předem (teoreticky i 30 podle nové smlouvy, ale lépe spíše 50).

    O městě Aralsk jsme dopředu zjistili jen pár informací. Např., že je tu jen jediný hotel, jménem Aralsk, který, když jsem si vygooglovala, tak se mi podlomila kolena, kde že to budeme spát. Ale tak co, patří to k tomuto dobrodružství, jednu noc to nějak přežijeme. Nakonec jsme se pobytu v tomto hotelu ale vyhnuli, díky tomu, že jsme do Aralsku dojeli brzo ráno a odjeli večer.
    V šedesátých letech tu bylo postaveno malé letiště (ICAO kód: UATA), které je od roku 1992 mimo provoz. Sloužilo k přepravě bakteriologického materiálu na ostrov Vozrožděnija v Aralském moři. Létaly odsud ale i lety pro cestující a s poštou do Kazalinsku, Raimu, Karaterenu, Amanotkelu, Kulandy a Akbasty. Hlavními typy letadel zde byly An-2 a příležitostně i Jak-40 a An-24.
    Město Aralsk bývalo přístavním městem, které žilo z rybolovu. Více o ekologické katastrofě a jeho minulosti je ZDE. V současné době se o záchranu části moře stará nezisková společnost Aral Tenizi, se kterou jsme se ještě před odjezdem spojili a domluvili si výlet na zajímavá místa v okolí Aralsku.

Zkáza Aralského moře - sovětští soudruzi dokázali za pár desítek let zlikvidovat kdysi čtvrté největší jezero na světě.

Do města Arask jsme dorazili v brzkých ranních hodinách, konkrétně ve tři čtvrtě na šest. Není nad to, vysypat se z vlaku v tuto hodinu, v místě uprostřed ničeho.

Zatím se jednalo o mojí nejdelší cestu vlakem v životě. Ale za nedlouho měla přijít ještě jedna delší:-) Vlak, kterým jsme jeli, patřil ruským železnicím a vyjel před několika desítkami hodin z Moskvy. Od Aralského moře do Biškeku trvá cesta podle jízdního řádu 29 hodin a 47 minut. Cestou staví v mnoha kazašských městech, s exotickými jmény např. Kazalinsk, Tjuratam, Džusali, Kyzylorda (tam už jsme byli), Turkestan, Shymkent, Džambul.

Dostáváme výstupní razítka z Kazachstánu a ocitáme se v území nikoho, než dojedeme na vstupní kyrgyzskou hranici.